Třetí z výše zmíněných informací se mi zdá zdaleka nejzajímavější. Omlouvám se, že se ke skonu novinářky, spisovatelky a v poslední době především silné kritičky islámu ještě vracím. Podle neúprosné logiky – kterou tak jednoduše shrnuje otřepaná fráze o starých informacích v dnešních novinách – je jasné, že každý už četl a slyšel mnoho nekrologů a komentářů a její smrt už si v duchu uložil do šuplíku „vyřízeno“.
Přesto mi to ale nedá, ta dáma opravdu stojí za pozastavení. Bohužel však musím konstatovat, že to v mém případě s její smrtí bude podobné, jako v devadesátých letech se skonem Freddieho Mercuryho. Asi hned nevidíte souvislost,že? Hned vysvětlím – můj okrajový zájem o Queen se po mediálním masírování změnil tak, že jsem jejich hudbě na nějakou dobu propadla. (Freddiemu a jeho smrti tedy vlastně vděčím za to, že jsem ve dvanácti letech opustila „popík“ a dostala se k lepší muzice). Rozhodně jsem nebyla sama, Queen po smrti zpěváka „objevila“ nová masa posluchačů. Ale promiňte mi tu podivnou nostalgickou kličku, vlastně to dnes mělo být o Orianě Fallaciové…
Věděla jsem o ní a obdivovala jí už dříve. Naplňovala mé romantické představy o statečné reportérce, o nebojácné novinářce, které se při rozhovorech bojí státníci, kterou zná svět a která svým slovem a chováním dokáže změnit názory lidí nebo alespoň vyvolat veřejnou (a obvykle bouřlivou) diskusi. Ale řekla bych, že až smutná okolnost její smrti mě donutí změnit povrchní informovanost v o trochu více zasvěcený zájem (a tady je konečně ta souvislost s Freddiem!).
Asi začnu knihami Vztek a pýcha (The Rage and the Pride) nebo Síla rozumu (The Force of Reason). Nejenže se mi zdají více než zajímavá témata, ale určitě stojí zato si knihy přečíst i proto, jak rozporuplné reakce vyvolaly (v souvislosti s obsahem – silně kritizuje islám – byla obviněna z rasismu, z hanobení náboženství a soudně stíhána v rodné Itálii a ve Francii).
Podle iDnes se Fallaciová vyjádřila mimo jiné takto: "Evropa již nadále není Evropou, je to "Eurábie" a kolonie islámu, kde islámská invaze neprobíhá jen na fyzické úrovni, ale také na úrovni mentální, kulturní. Servilnost vůči útočníkům otrávila demokracii, se zřejmým důsledkem pro svobodu myšlení a pro sám koncept svobody."
Musím říci, že poté, co jsem půl roku strávila na stipendiu v Berlíně, mi její pojem „Eurábie“ nepřipadá úplně cizí. Ba naopak. A slovo servilnost mě napadne skoro vždy, když se objeví nové reakce státníků demokratických zemí na chování a výsměchy iránského prezidenta Ahmadínežáda. Připadá mi, že Fallaciová se nebála říci to, o čem mnozí občané Evropy jen přemýšlejí. A díky jménu, které si za léta úspěšné novinářské praxe vybudovala, ji bylo – řekla bych naštěstí – slyšet.
Je jasné, že pár textů na webu (např. http://en.wikipedia.org/wiki/Oriana_Fallaci, http://www.novinar.info/article.php?sid=514&mode=thread&order=0 nebo http://show.idnes.cz/zemrela-provokativni-spisovatelka-fallaciova-fqv-/show_aktual.asp?c=A060915_093829_show_aktual_kot ) a nepříliš rozsáhlé informace o jejích názorech na zhodnocení její práce určitě nestačí. Jdu tedy shánět knížky. A docela doufám, že bych nemusela být sama. Že se nás, nových „fanoušků Queen“, objeví víc.
P.S.- A ještě si neodpustím krátkou poznámku ke stále trvajícím bezpečnostním opatřením v Praze: nedokážu posoudit, zda nebezpečí bylo a je opravdu takové, jak tvrdí zodpovědné úřady a osoby. Možná, že i ano. A co nám samopaly v ulicích připomínají? Že terorismus (v současnosti především islamistický) se neodehrává někde v jiné galaxii. Týká se i nás. A na ten fakt si prostě musíme zvyknout a nějak s ním naložit.