Reklama
 
Blog | Jana Kadeřábková

Nový francouzský (skoro) zákon: ano či ne?

Před nedávnem přijala dolní komora francouzského parlamentu zákon, který trestá popírání arménské genocidy v osmanské říši za 1. světové války. V souvislosti s tím se opět začalo hovořit nejen o tom, zda se opravdu jednalo o genocidu, ale znovu se otevřela i otázka, zda se Turecko má či nemá stát členem EU.

Nemám ambice na této straně vyřešit, jak se přesně definuje genocida, ani vyjmenovat případy, v nichž by se tenhle pojem měl používat. Jen mě inspirovala diskuse, otištěná ve středečních Lidových novinách. Proti sobě tu byly postavené názory Jana Zahradila, poslance EP za ODS a historika Vladimíra Nálevky z Ústavu světových dějin FF UK.

Neříkám, že by byl europoslanec Zahradil zcela „mimo“, ale nemůžu si pomoci, jeho příspěvek mi připadal trochu „prázdný a falešný“. Argument, který používá ke kritice výše zmíněného (zatím neplatného) zákona – tedy že bychom měli užívání pojmu „genocida“ zvažovat, aby se přílišná inflace tohoto termínu později neobrátila, v souvislosti s poválečným odsunem Němcům, proti nám samotným – se mi nezdá dost pádný. Skutečně tedy pro jistotu nebudeme upozorňovat na to, co se dělo, aby si náhodou někdo nezačal moc všímat naší minulosti? Nechci tvrdit, na za způsob, jakým byli Němci z Československa odsunuti, bychom měli být pyšní. Dávat to ale do souvislosti se systematickým vyvražďováním milionu a půl Arménů mi připadá mírně řečeno přehnané. (Otázkou například je, zda vůbec někdo v Turecku byl za ony zločiny obžalován, souzen a odsouzen, jak se tomu u nemálo případů zločinného jednání stalo v poválečném Československu).

Proč Zahradilovy teze pokulhávají dobře ukazuje právě Nálevkův text. Dlouho (a možná nikdy) jsem nečetla tak dobré, stručné a jasné shrnutí událostí o nichž se mluví, k tomu podepřené nepochybnou odbornou erudicí.

Reklama

Byť souhlasím s tvrzením Nálevkovým tvrzením, že by „politikové neměli rozhodovat o tom, co si lidé mohou či nemohou myslet o historii“, ráda bych se na událost podívala ještě z dalšího úhlu – těžko vyčítat národu, který má v ústavě ochranu lidských práv, že schválí takový zákon. A aby se Francouzi nevyjádřili jenom proto, že by mohli čelit kritice (a „vyprovokovat tak turecké veřejné mínění a politické elity“), to by mi připadalo hloupé. (Podobně hloupé mi přišlo, když byla v Berlíně z repertoáru „preventivně“ stažena Mozartova opera Idomeneo jenom proto, že by mohla popudit muslimy).

Ale alespoň částečně názor pana europoslance přeci jen sdílím, a to v přesvědčení, že existují státy EU, které si nepřejí turecké členství, ale nahlas to neřeknou. Bylo by fér, kdyby se s Tureckem jednalo na rovinu.